Close

Restaurace "NA FORMANCE"

Restaurace postavená na kořenech poctivé tradiční domácí české a regionální kuchyně





ZAJÍMAVOSTI V OKOLÍ

O VALAŠSKU

Původ Valachů byl ještě donedávna obestřen rouškou tajemství. Už od poloviny minulého století se desítky badatelů z několika zemí přeli zejména o tzv. rumunský původ Valachů. Jedni zdůrazňovali existenci knížectví Valachie v Rumunsku, nacházeli početná rumunská slova ve valašském dialektu a sledovali paralely v salašnickém způsobu hospodaření v horách. Druzí argumentovali historií osídlení a jazykem.

Zvláštnosti kultury Valachů považovali za slovanské archaismy. Až v posledních desetiletích se vlivem nově zjištěných faktů názory vědců začínaly sbližovat.První osadníci se v dnešním Valašsku usídlili v údolích řek. Bylo to především ve 13. a 14. století. Svůj nový domov tu našel rolnický lid slovanského etnika, přestože iniciátorem založení Rožnova v roce 1267 a mnoha dalších blízkých osad byl olomoucký biskup Bruno ze Schaumburgu, národností Němec.

V 16. století se v moravských horách při slovenské hranici setkáváme ještě s jinými lidmi. Nepřišli z úrodných údolí, ale přesunuli se sem ze sousedních uherských karpatských pohoří. V průběhu tzv. valašské kolonizace přihnali sem početná stáda hrubovlnných ovcí valašek, které dobře snášely drsné podmínky pobytu v horách a navíc se z jejich mléka vyráběl velmi chutný sýr, v dokladech z biskupského dvora 16. století zvaný valašský parmezán. Tito noví osadníci se v celých Karpatech nazývali Valaši. Avšak ani kočovný způsob života valašských pastevců nebyl samoúčelný. Jejich ovce totiž potřebovaly někde přezimovat a k tomu byla nutná voda. Dostatek vody na východomoravském Valašsku zabezpečovala řeka Bečva. V zimním období tudíž Valaši scházeli do rožnovské kotliny z existenčních důvodů. Velmi záhy se smísili s domácím obyvatelstvem. Jejich vliv na místní způsob života, kulturu a jazyk byl velmi výrazný, dokonce natolik, že časem byl tento kraj po nich i pojmenován.

Vznikl tak společný typ karpatských horalů. Jejich dialekt ovlivnil nejvíce salašnické názvosloví, ale také názvy hor apod.

 

 ČERTOVY SKÁLY

Přírodní památku Čertovy skály tvoří výrazný pískovcový skalní výchoz na úpatí jihozápadního svahu kóty Kopce (699 m n. m.) v Komonecké hornatině. Skály se nacházejí v dolní části levého údolního svahu říčky Senice u soutěsky Lomensko v nadmořské výšce 450 až 490 m na severním okraji obce Lidečko, asi 100 m od státní silnice a 150 m od železniční trati Vsetín – Horní Lideč. Katastrální území Lidečko.

Skalní výchoz tvořený blokem odolnějších pískovců magurského flyše vypreparovaný erozně denudační činností vody do tvaru schodovitě uspořádaných pískovcových kvádrů, významný geomorfologický fenomén a výrazný krajinný prvek.
Geologický podklad území tvoří luhačovické vrstvy (eocén) zlínského souvrství dílčí račanské jednotky magurského flyše. Luhačovické vrstvy jsou charakterizovány jako turbidity až pískotoky s převahou šedých až bílošedých, hrubozrnných, vytříděných, křemitých nebo křemito-arkózových pískovců, které vytvářejí až několik metrů vysoké lavice uložené těsně nad sebou. Na lokalitě je názorně dokumentováno strmé uložení pískovců spodních luhačovických vrstev v antiklinálním pásmu Čertových kamenů. Strukturně denudační svisle ukloněná pískovcová lavice (skalní hradba z odolnějších třetihorních pískovců vypreparovaná z okolního podloží) je protažená ve směru severovýchod-jihozápad v délce asi 150 m, je vysoká 6, místy až 25 m a široká 2,5 až 3 m, s úklonem 70-80°, převážně s jihovýchodní expozicí. Množství subhorizontálních i svislých puklin člení lavici do mohutných, stupňovitě uspořádaných kvádrů. Povrch svislých pískovcových stěn pokrývají drobné tvary zvětrávání, jako jsou pseudoškrapy, voštiny, dutiny typu tafoni a skalní výklenky. Tvarovou pestrost skal dále doplňují drobné rozsedlinové jeskyně a pískovcová věž typu palice v jihozápadní části hradby. Hřeben Čertových skal je zvýrazněn hlavně čtyřmi markantně vystupujícími vrcholky. Jsou to Hladká, Čertova stěna, Plochá a nahoře na konci masivu nejvýše položená Kolébka. Půdy v okolí skal jsou mělké, silně písčité, vyvinuly se zde litozemě a rankery typické i kambické.
Samotný skalní blok je téměř bez vegetace, ve skalních štěrbinách a na římsách skalních bloků ojediněle roste borovice lesní (Pinus sylvestris), bříza bělokorá (Betula pendula), jalovec obecný (Juniperus communis), bez červený (Sambucus racemosa), brusnice borůvka (Vaccinium myrtillus) a sleziník severní (Asplenium septentrionale). Na okrajích skal rostou druhy travnatých lad jako jestřábník zední (Hieracium murorum), mochna stříbrná (Potentilla argentea), třezalka tečkovaná (Hypericum perforatum), tomka vonná (Anthoxanthum odoratum) a černohlávek obecný (Prunella vulgaris). Sutě pod skalami osídlila papratka samičí (Athyrium filix-femina), kapraď samec (Dryopteris filix-mas) a hasivka orličí (Pteridium aquilinum).
Čertovy skály jsou bezpochyby již řadu let nejpopulárnějšími a nejvíce navštěvovanými skalami na Valašsku. Důležitou úlohu tady hraje velmi snadná dopravní dostupnost s možností parkování a občerstvení a poměrně velká koncentrace cest na malém prostoru. Dochází zde často ke střetu zájmů mezi ochranou přírody a sportovním i rekreačním využitím lokality. Skalní bloky jsou intenzívně využívány horolezci jako cvičné skály s množstvím vytýčených tras (okolo sta výstupových linií). Přímo v chráněném území je také občas provozováno nelegální táboření spojené se zakládáním ohnišť. V důsledku vysoké návštěvnosti (až několik desítek horolezců, skály jsou za příznivého počasí doslova přeplněny) dochází v okolí skal k výraznému sešlapu a erozi. Přímo za skalní hradbou prochází také značená turistická stezka. Pod skalami se proto musí udržovat na intenzivně používaných pěšinách protierozní zábrany. Plochy pod skalami byly v minulosti částečně využívány jako pastviny, nyní leží ladem a zarůstají dřevinami, zejména borovicí lesní, břízou a dubem zimním. Na okraji přírodní památky je umístěna tabule naučné stezky Vařákovy paseky, zastávka č. 14 – Čertovy skály.

Pověst o Čertových skalách

Za dávných časů žil v Lidečku jeden bohatý sedlák. I když měl velké bohatství, nemohl
provdat svou dceru Rozinu. Nebylo divu, dcera nebyla ani hezká ani chytrá.Touha vdát se
však byla velmi silná a Rozina chodila na všechny zábavy v okolí, kde by si našla nějakého
ženicha,ale nikdo ji nikdy nevyzval k tanci.

Jednou v hospodě v Lidečku si pro ni zase nikdo
nepřišel a tak Rozina zlostně prohlásila, že bude tancovat i kdyby to bylo s čertem.Jenom to
dořekla, vstoupil do hospody hezky oblečený pán v myslivecké kamizole. Všechny cérky na
něm mohly oči nechat, ale on tancoval do rána jen s Rozinou. Od té doby za ní chodíval, ale
jenom do kostela s ní nikdy nechtěl jít.

Mamince Roziny se to nelíbilo a tak si jednou
v nestřeženém okamžiku na myslivce počkala a jaké bylo její překvapení, když zjistila, že má
na jedné noze kopyto. Tuto zprávu zvěstovala hned svému muži a domluvili se ,že Rozinu
čertu nikdy nevydají. Ale co naplat, čert se domáhal svého práva a brzy si pro Rozinu přišel.
A tak mu gazděna povídá “Dám ti svou dceru Rozinu, ale když obrátíš potok Senicu hore
Lidečkem. Musíš to udělat přes noc, než první kohout zakokrhá,” To se čertovi nelíbilo a tak
chodil po chalupách a kohoutům kroutil krky.

Rodiče Roziny to však tušili a tak svého
kohouta dobře schovali. Večer začal čert nosit skály a začal stavit velkou zeď, aby se voda
v Lidečku obrátila. Když se rozednívalo a byl už skoro hotový , gazděna vypustila kohouta,
ten mocně zakokrhal a čert upustil skálu a utekl, tak zůstala hráz nedostavěná.
Říká se, že dodnes jsou na těch skalách vyznačena čertova žebra, jak je nosil na zádech

BETLÉM HORNÍ LIDEČ

Součástí expozice betlému je kromě vyřezávaných dřevěných postaviček a architektur filmový snímek, který byl pro tento účel natočen. Návštěvníkovi přibližuje nejzajímavější historické momenty, události, zvyky, stará původní řemesla tak jak se v průběhu staletí vyvíjel život v našem kraji, v česko-slovenském pomezí. V průběhu filmové projekce jsou osvětlovány jednotlivé monumenty betlému, o kterých se v daném okamžiku ve filmu hovoří. Podmanivá hudba včetně doprovodného slova dotváří výjimečnou atmosféru betlémského příběhu o narození Ježíška. Při stavbě betlému byl kladen velký důraz na vytvoření zajímavého prostoru, ale také příjemné atmosféry, která divákovi umožňuje prožít hluboký duchovní zážitek. Tím je náš betlém charakteristický a mimořádný.

V betlému je možné shlédnout mimo jiné dřevořezby čtyřiceti nejzajímavějších míst Zlínského a Trenčínského kraje, například Hostýn, Velehrad, hrad Buchlov, zámek Buchlovice, Radhošť, Trenčínský hrad, zámek Bojnice atd. Část betlému je vyhrazena také dřevěným stavbám z Horní Lidče.

Velkým lákadlem jsou pohyblivé figurky, jejichž prostřednictvím v našem betlému ožívají stará řemesla a zvyky. Obdivovat můžeme 75 mechanicky se pohybujících figur.Betlém byl realizován ve spolupráci s partnerskou obcí Dohňany na Slovensku. Projekt „Česko-Slovenský pohyblivý Betlém“ je spolufinancován z prostředků Evropské unie v rámci Operačního programu přeshraniční spolupráce Slovenská republika – Česká republika 2007 – 2013.

Betlémská scéna je umístěna na ploše 170 m², z toho samotný betlém má plochu 50 m². V betlémě je osazeno asi 230 figur, z toho 75 pohyblivých, více než 100 vyřezávaných staveb.

PÚLČINSKÉ SKÁLY (LEDOPÁDY)

Národní přírodní rezervaci Pulčinské skály nalezneme v jihovýchodní části CHKO Beskydy, asi 0.5 km severně od obce Pulčín. Pulčinské skály jsou největším moravským skalním labyrintem, který se nachází v nadmořské výšce 600-750 m. Pulčinské skály nemohou rozlohou konkurovat známým Českým skalním městům, jako jsou Prachovské skály nebo Adršpach, ale i jejich návštěva je zajímavá a vhodná pro rodinné výlety.
Skalní labyrint je rozeset po jihovýchodním úpatí kopce Hradisko, kdy chaoticky naskládané obrovské balvany místy tvoří řady a stěny. Jejich výška je i 20 m a délka až 250m, ale velikost skalisek dostatečně nevynikne, protože jsou zakryty lesním porostem a jen část skalního masívu je viditelná z protějšího kopce od vesnice Pulčín. Ve středověku stál na nejvyšším bodě skal hrad, ale do dnešních dnů se zachovaly pouze nepatrné zbytky. V minulosti byly skály taky využívány k úkrytu zbojníků a v dobách nájezdů z Uher i obyčejných lidí z okolí. Nedaleko ( asi 3 km ) od Pulčína se nachází vesnice Lidečko, kde jakoby ze země vystupuje rozpraskaná pískovcová deska zvaná Čertovy skály. Podle pověsti zde čert prohrál sázku, kdy měl za úkol přehradit údolí skalní stěnou do ranního kuropění, ale prohrál ji a tak stěna zůstala nedokončena.

Přístup: autem do vesnice Lidečko a odtud odbočit směrem na Pulčín, kde je parkoviště, dále již pěšky po červeně značené stezce asi 600 m ke skalám.
Tip na pěší výlet: Ve vesnici Pulčín odbočíme u dřevěné studny vpravo ( do uličky mezi domy). Asi po 60-70 metrech odbočíme na první a jediné odbočce do leva a asi po 120 metrech vycházíme z vesnice po polní cestě mezi louky. Po kamenité polní cestě jdeme do mírného kopce. Postupně procházíme přes několik rozcestí ve tvaru Y, ale držíme se vždy vlevo. Cesta se postupně mírným obloukem stáčí vlevo k lesu. Z cesty můžeme při pohledu vlevo vidět údolí a vystupující Pulčinské skály na protější straně kopce. Údolí se postupně uzavírá a na jeho konci přicházíme k lesu, kde pokračujeme dál po lesní cestě, z které odbočujeme po 150-200 metrech ostře doleva ( do kopce ) a napojujeme se na modře značenou turistickou stezku. Modrá značka nás vede nízkým porostem a lesem a směřuje nás po hřebeni kopce ke skalám ( které jsme viděli na protější straně údolí ). Stezka nás dál vede kamenitou cestou mírně z kopce a za nějakou chvíli přicházíme k místu někdejšího skalního hradu. Tady se můžeme rozhodnout, jestli se vydáme schůdnější cestou lesem vpravo, kde můžeme vidět skalní bloky ze zadní strany, nebo se vydáme obtížnější ( strmější ) trasou skalami po stezce dolů. Obě tyto stezky se u potoka v dolní části údolí opět setkávají a odtud je již jen asi 0,6 km zpět do vesnice Pulčín. Celková délka trasy je asi 4,5 km.

Ledopády poblíž Pulčína, místní části Francovy Lhoty na Valašsku, jsou proslulé svou barevností. Díky letošním mrazivým teplotám se můžete pokochat ledovou krásou již nyní. Ledopády leží mimo stabilně označené trasy, avšak obec Francova Lhota k nim vyznačila speciální trasu. Cesta k ledopádům bude přístupná tradičně do 15. března 2017. V zimním období se v kaňonu Ancona (jehož název zde kdysi dávno vytesali do skály trampové) tvoří několikametrové ledové rampouchy jedinečné svým zbarvením. Pozornost ale poutá také o kousek výš položený široký ledopád, který vypadá jako hora rozpuštěného karamelu.

Ledopády leží v Národní přírodní rezervaci Pulčín-Hradisko, kde se mimo vyznačené cesty nesmí chodit. Ovšem právě pro přístup k ledopádům existuje výjimka a značená cesta je již otevřena a k dispozici turistům bude až do 15. března. K ledopádům vedou žluté cedulky se šipkami připevněné na stromech, které začínají u pulčínského infocentra.

A proč jsou ledopády tak neobvykle zbarvené? Zbarvení pulčínských ledopádů způsobuje mikroskopická řasa žijící v ledu a sněhu. Sněžné řasy byly pozorovány poprvé v roce 1947 ve Vysokých Tatrách. V ČR se vyskytují v Krkonoších a na Šumavě. Tam vytvářejí na sněhu krvavě i cihlově červená, zelená nebo žlutá místa. Zbarvení ale může být způsobené také chemicky – uvolňováním či rozpouštěním sloučenin z podloží.

LAČNOVSKÉ RYBNÍKY

Soustava 3 rybníků mezi obcemi Horní Lideč a Lačnov leží na tocích Seninka a Lačnovský potok.

Rybníky o rozloze 14 ha jsou v péči Českého rybářského svazu, který je také vybudoval.

Rybníky slouží zejména k sportovnímu rybolovu. Z ryb zde žije sumec velký (Silurus glanis), kapr obecný (Cyprinus carpio), amur bílý (Ctenopharyngodon idella), tolstolobik bílý (Hypophthalmichthys molitrix), lín obecný (Tinca tinca), plotice obecná (Rutilus rutilus), úhoř říční (Anguilla anguilla), mník jednovousý (Lota lota) a jiné. Na dně je možné nalézt škeble rybničné (Anodonta cygnea) a v přítocích také pstruhy obecné (Salmo trutta) nebo raky říční (Astacus astacus). K rybníkům v době tahu přilétají některé druhy vodních ptáků, např. volavka popelavá (Ardea cinerea), čírka obecná (Anas crecca) nebo lžičák pestrý (Anas clypeata). Z hnízdících druhů vodních ptáků se zde vyskytuje např. kachna divoká (Anas platyrhynchos), polák chocholačka (Aythya fuligula) nebo slípka zelenonohá (Gallinula chloropus).Rybníky jsou také domovem mnoha druhů obojživelníků, např. skokana hnědého (Rana temporaria), ropuchy obecné (Bufo bufo) nebo rosničky zelené (Hyla arborea). Z plazů se zde potkáte s užovkou obojkovou (Natrix natrix).Pokud se vám poklidné prostředí rybníků zalíbí, můžete se občerstvit nebo i přenocovat v Rybářském domě na břehu jednoho z rybníků.Podle obce Lačnov nebyly pojmenovány pouze Lačnovské rybníky, ale také nedaleké, v lesích ukryté Lačnovské skály.

Přístup:

1.Příjezd autem – silnice 57 Valašské Meziříčí – Vsetín, silnice 57 Vsetín – Horní Lideč. V obci Horní Lideč odbočit doprava směrem na obec Lačnov. Po 1,5 km jízdy zaparkovat na parkovišti před Rybářským domovem.

2.Cyklostezky – 5057

3.Turistické trasy: žlutá ▣ Trubiska – Lačnovské skály – Lačnovské rybníky – Horní Lideč – Pulčín, rozcestí

4.Naučné stezky – NS Vařákovy paseky

LAČNOVSKÉ ŠAFRÁNY

Přírodní památku Lačnov tvoří květnatá ovsíková louka na okraji zástavby v obci Lačnov, západně od místní školy. Na louce se v jarních měsících hojně vyskytuje vzácný šafrán bělokvětý (Crocus albiflorus). V Česku se jedná o nejbohatší lokalitu této přísně chráněné rostliny.

Valašské louky v okolí obce Lačnov na Hornolidečsku pokrývá letos opět fialovo-bílý koberec drobných kvítků vzácného šafránu bělokvětého. Tato přísně chráněná květinka zde každoročně vykvétá v hojném počtu – jedná se o nejbohatší naleziště této exotické rostlinky v České republice. Jedním z důkazů nástupu nejkrásnějšího ročního období jsou šafránem poseté louky v Lačnově a v jeho okolí – např. na Sucháčkových pasekách.

Podle místní legendy se šafrány do Lačnova dostaly spolu s napoleonským vojskem. Semena této rostliny se údajně vytrousily z vojenských povozů vystlaných senem. Kromě Lačnova jsou šafrány k vidění také v Pozděchově či na Vařákových pasekách.

Jestliže se vypravíte za kvítky šafránu na výlet, jedním z výhodných výchozích bodů by mohla být Horní Lideč, kam lze přijet také vlakem. Louky poseté koberci fialových květů jsou odtud dobře dostupné. Stačí sledovat žlutou značku, která vede souběžně s naučnou stezkou Vařákovy paseky. Po zhruba 4 kilometrech pěkné procházky se dostanete k severnímu okraji obce Lačnov.

Podle sčítání z roku 2013 by se na Lačnovských loukách mělo vyskytovat až 35 tisíc šafránů. Další vyhlášenou přírodním památkou s výskytem šafránu jsou Sucháčkovy paseky jihovýchodně od obce (13 tisíc rostlin šafránu). Třetí, veřejnosti dosud málo známé místo s populací blížící se ke 14 tisícům šafránů můžete obdivovat ve starém sadu na západním okraji obce. Zpět do Horní Lidče se vrátíte podél cyklostezky č. 5057, okolo Lačnovských rybníků. Zdatní turisté mohou pokračovat po naučné stezce až do Lidečka, kde je další zastávka vlaku.

ROZHLEDNA FRANCOVA LHOTA

Celková výška: 18m

Výška vyhlídkové plošiny: cca 15m

Počet schodů: 58

Přístup: po turistických značkách – z Francovy Lhoty po modré a červené TZ od autobusové zastávky přes střelecký vrch (cca 3km), autem lze také dojet na severní konecobce, kde je možné se napojit na modrou TZ, pešky pak pokračovat po značce (cca 0,5km); Čubův kopec je také místem 2. zastávky NS Javorníky-západ začínající v obci Střelná

Otevírací doba: volně přístupná

Výhled: Severním a západním směrem do kotliny mezi Makytou, Javorníky a Vizovickými vrchy, na jihu jsou vidět Bílé Karpaty a na východě Lyský průsmyk i stěny Súlovských skal. Na rozhledně jsou panoramatické cedule s popisem výhledu umístěné na rozhlednu v roce 2005.
Historie: Poměrně originální dřevěnou rozhlednu můžeme nalézt při toulkách česko-slovenským pohraničím na Čubově kopci (720 m.n.m.) v oblasti Javorníků. Vrch se vypíná 2 km východně od obce Francova Lhota, od samotné věže je to ke státní hranici sotva 400 metrů.

Čubův kopec nesl v minulosti dřevěnou věž, kterou zde někdy v letech 1941–42 vystavěl Zeměpisný ústav Ministerstva vnitra za účelem lepšího zmapování krajiny. Jednoduchá dřevěná konstrukce dosloužila po druhé světové válce.

Plnohodnotná rozhledna zde vznikla až v roce 1991. Tehdy ji zde vystavělo zemědělské družstvo z Francovy Lhoty v rámci podpory cestovního ruchu. Na stavbě provedené místními tesaři Koňaříkem a Klišem se finančně podílela i CK Moravia Tours. Čtyřpatrová dřevěná stavba se tyčila do výšky 16 metrů. Po změně právní subjektivity zemědělského družstva ztratil nový majitel (družstvo vlastníků) o rozhlednu zájem, pročež tato přešla do péče OÚ Francova Lhota.

I přes provedení ochranných nátěrů, které obec učinila ve spolupráci se sponzory v roce 1999, byla rozhledna díky drsnému horskému klimatu a dřevokazným houbám v tak špatném stavu, že byla v červnu 2004 kompletně demontována. Na jejím místě vzápětí vyrostla nová 18 metrů vysoká dřevěná rozhledna, navíc opatřena v přízemí stříškou proti nepřízni počasí. Tvarem má připomínat valašský klobouk “lepák”. Rozhlednu podle projektu arch. Závady st. z Valašského Meziříčí postavila firma pana Karla Juráně. Jako stavební materiál bylo použito modřínové a smrkové dřevo. Znovuotevření věže proběhlo 20. srpna 2004. Místní si toto datum každoročně připomínají přátelskými posezeními pod rozhlednou. Tradičním se také stalo přivítání Nového roku v areálu rozhledny.

V roce 2006 byl u rozhledny instalován kámen se znakem rozhledny.

ROZHLEDNA KRÁLOVEC

Výška vyhlídkové plošiny: 18m

Počet schodů: 79

Přístup: Z centra Valašských Klobouků vede k rozhledně (cca 1,5km) červená TZa také naučná stezka Královec. Autem lze zajet až k rekreačnímu středisku Královec (vede sem značená odbočka vlevo ze silnice Valašské Klobouky – Brumov-Bylnice začínající cca 1km za městem), odkud je to k rozhledně po červené TZ cca 0,5km.

Otevírací doba: volně přístupná

Výhled: město Valašské Klobouky, Vizovické vrchy, CHKO Bílé Karpaty, krajina Valašska, Javorníky

Historie: Originální 21,5 metrů vysoká dřevěná konstrukce se od podzimu roku 2006 tyčí na vrchu Královec (655 m) východně od městečka Valašské Klobouky na Zlínsku. Jedná se o místo, kde stávala turistická chata a rozhledna v podobě triangulační věže již od 20. let minulého století. Obě stavby zanikly pravděpodobně po druhé světové válce.

Výstavbu současné rozhledny inicioval jednatel Městských Lesů Valašské Klobouky, s.r.o. pan Otakar Rosulek společně s místní radnicí. Ta nechala projekt zrealizovat v rámci projektu “Poznej krajinu Bílých-Bielych Karpat” a na výstavbu věže poskytnula modřínové dřevo vytěžené ze svých lesů. Stavebních prací se ujali tesaři z firmy Juráň (pod vedením Václava Purkýše), která využila svých zkušeností z předešlého projektu výstavby rozhledny na Čubově kopci u Francovy Lhoty. Návrh vypracoval ing. Antonín Závada z firmy Arstav z Valašského Meziříčí, specialista na dřevostavby (mimochodem autor repliky dřevěného kostela v Ostravě-Hrabové). Celkové náklady projektu činily téměř 2 mil. Kč, přičemž podstatná část prostředků (75%) byla pokryta dotací EU programu Interreg IIIA a ze státního rozpočtu (5%), zbylou část financovalo město. Stavební práce trvaly necelé 4 měsíce.

Slavnostní otevření rozhledny, posvěcené zdejším farářem Karlem Janičkem, se konalo v sobotu 7. října 2006. Rozhledna je otevřena po celý rok. Orientaci ve výhledu usnadňují panoramatické desky umístěné na nejvyšším ochozu věže ve výšce 18 metrů. Tam vede 79 schodů. Věž se stane zároveň jedním ze zastavení naučné stezky Hugolína Gavloviče vedoucí z Valašských Klobouků přes Bílé Karpaty až ke státní hranici. Na ni naváže podobná naučná stezka i na slovenské straně.

Rozhledna nese kromě označení „Na Královci“ také jméno „rozhledna Na Finiši“ nebo „rozhledna Cyrila Bureše“ (na počest místního hudebníka a skladatele). Zajímavostí jistě je, že podobnou stavbu nalezneme od roku 2009 na slovenském území na Tlsté hoře u Dohňan.

VAŘÁKOVY PASEKY

Obyvatelé Vařákových pasek se na konci války ocitli mezi mlýnskými kameny. Partyzáni stupňovali požadavky na potraviny a další pomoc, Němci zase běsnili při vidině svého konce. Druhého května se u jedné ze čtrnácti chalup zastavili němečtí radisté. Jednoho neozbrojeného vojáka partyzáni zastřelili a další jim utekl. Jeho svědectví pak přivolalo na pasekáře pohromu v podobě SS komanda. Vesničané sice na radu partyzánů opustili i se svými věcmi domovy, ale nepříznivé počasí je zanedlouho přinutilo k návratu. Druhého května, kdy už se z nedalekých obcí nesla hudba oslavující příchod osvoboditelů, vzplály první chalupy.

Očitým svědkem pasekářské tragédie byla také tehdy osmačtyřicetiletá Františka Vařáková. Svým dětem a později i vnoučatům o zvěrstvech fašistů vyprávěla. Vnučka Františky Vařákové, Věra Švadleňáková, pak historii Vařákových pasek, včetně té nejtragičtější události, zapsala do Kroniky Vařáků.

Na události z přelomu dubna a května roku 1945 vzpomíná Františka Vařáková takto: „Na pasekách už nebyl život jistý. Báli jsme se hlavně o nejmenší děti. Malou Vlastu a Božku jsme poslali k mému bratrovi do Prlova a doufali jsme, že tam budou v bezpečí. Dvaadvacátého dubna 1945 k nám přišli Němci a vyslýchali mého manžela. Chtěli vědět o partyzánech. Nic jim neřekl. A tak ho aspoň zbili a zkopali. Druhý den někdo přiletěl se zprávou, že vypalují Prlov a lidi hážou do ohně. Vyběhli jsme ven a opravdu vidíme, jak se nad Prlovem táhne hustý černý dým. Představa, že jsou tam také naše dcery, byla strašná. Můj se rozběhl a chtěl pro ně utíkat. Daleko ale nedoběhl. Padl ještě u nás na dvoře a téže noci umřel,” cituje kronika vzpomínku Františky Vařákové.

Její manžel, a Věrou Švadleňákovou nikdy nepoznaný dědeček, podlehl způsobeným zraněním při výslechu. „Podepsal se ale i stres a myšlenky na to, co se mohlo mojí mamince a tetě stát. Oslabený organismus to prostě nevydržel,” říká Věra Švadleňáková.

Partyzáni stříleli po radistech

Druhý květnový den, bylo přibližně deset hodin dopoledne, vstoupili do chalupy Františky Vařákové čtyři němečtí vojáci. „Dva z nich nesli pušku, dva vysílačku. Jeden uměl česky a vyptával se, odkud je vidět Lačnov, Tichov a Drnovice. Poslala jsem je na rozhlednu na Pulcové. Dva pak odešli k rozhledně, další dva si pušky odložili u nás v jizbě a na dvoře začali stavět vysílačku,” přibližuje další vzpomínky své babičky Věra Švadleňáková.Ve stejnou chvíli se ale na Vařákových pasekách objevili partyzáni, kteří už 1. května slavili ve Valašských Kloboukách konec války. Devítiletá Božena a o čtyři roky starší Vlasta si hrály pod chalupou. Partyzáni na ně kývali a ptali se jich, co tam Němci dělají. „Poslali je, aby to zjistily a přišly jim to říct,” tlumočí slova babičky z kroniky Věra Švadleňáková. Děvčata ještě ani nedošla k chalupě a partyzáni začali střílet. „Kulky jim hvízdaly kolem uší, ale naštěstí stačily utéct do lesa. Já jsem ležela v jizbě na zemi. Střely rozbíjely okna,” přibližuje vyprávění babičky zaznamenané v Kronice Vařáků její vnučka. Jeden z Němců uprchl k Lačnovu. Druhého partyzáni odtáhli do lesa a pak zastřelili. Při střelbě přišel o život také mladý partyzán Josef Mikulín z Francovy Lhoty.

Pasekáři se schovali v horách

Ještě před odchodem přišel jeden z partyzánů do jizby v chalupě Františky Vařákové. Sebral dvě pušky po Němcích a Františce Vařákové řekl, ať raději utečou, že fašistům se nedá věřit. „Dobře jsme věděli, jak se dokážou mstít na pasekářích, kteří partyzány ukrývali. Rychle jsme začali svazovat peřiny, oblečení a živobytí do ranců. Odnášeli jsme je do hor. Syn Karel zatím pochoval mrtvého Němce ve smrčí pod chalupou,” čte z kroniky vyprávění své babičky Věra Švadleňáková. Pasekáři seděli v horách. Bylo chladno. Padal sníh. Ze sousedních dědin už byla slyšet muzika. Všichni čekali na příchod osvoboditelů. Po hodinách čekání, když se nic nedělo, odnášeli pasekáři v podvečer, celí promoklí, všechny věci domů. „Zrovna jsem nesla poslední peřinu, když slyším: halt! Paseky byly obklíčené německými vojáky. Měli kulomety a pancéřové pěsti. Vyptávali se na dopolední přestřelku. Z chlévů vyhnali dobytek a chalupy začali zapalovat. Nás, co na pasekách pochytali, postavili pod naši střešénku. Hořelo osm chalup. Dvě, které Němci pro velikou mlhu neviděli, zůstaly ušetřeny,” vzpomíná v kronice Františka Vařáková. Když začal na její střeše v ohni praskat eternit, Němci si mysleli, že jde o střelivo. „Chtěli nás začít házet do ohně. Strašně jsme křičeli a snažili jsme se jim to vysvětlit. Nakonec od toho upustili,” čte ve vzpomínkách babičky její vnučka.Celkem čtrnáct pasekářů pak vedli Němci lesem do Valašské Polanky. „Já, dcery Božka s Vlastou a syn Karel a tetička Žídková s pěti děckama, Marie Šopová s manželem Janem Polčákem a sestrou Růženou z Prlova, strýček František Žák. V Polance nás zavřeli do chudobince a až do půlnoci nás vyslýchali. Chtěli vědět, kde je ten německý voják a kde jsou partyzáni. Pokud nic neřekneme, tak nás prý pověsí u silnice pro výstrahu,” uvádí ve svých vzpomínkách Františka Vařáková. Lidé z Vařákových pasek celou noc nespali. Báli se následujícího dne. „Třetího května v poledne nám dali každému dva zemáky. Nás, matky a děti, nakonec zachránila německá farská hospodyně Aurélie Ludwigová, která prosila a nakonec přemluvila úředníky gestapa, aby nás pustili,” uvádí Kronika Vařáků ze vzpomínek Františky Vařákové.

Poprava 4. května v Hošťálkové

Syna Františky Vařákové Karla, Jana Polčáka, Františka Žáka a Růženu Šopovou pak Němci odvedli do Hošťálkové. „Staříček Vaňků na vlastní oči viděl, jak je mučili. Sotva na nohách stáli. Potom je donutili vykopat si hrob a nakonec jednoho po druhém zastřelili,” zaznamenává kronika slova Františky Vařákové.Stalo se 4. května 1945, kdy už všechny vesnice v okolí Vařákových pasek prožívaly po šestiletých válečných útrapách první hodiny míru.

Zdroj: http://valassky.denik.cz/zpravy_region/varakovy-paseky-masakr-na-konci-valky-30150502.html

 PLOŠTINA

Ploština je osada ležící v katastru obce Drnovice, která leží 3 km severně od Vysokého Pole. Do historie se Ploština zapsala především tím, že byla 19. dubna 1945 vypálena (celkem 10 usedlostí) nacistickými fašisty a zastřeleno či upáleno zaživa bylo 24 občanů.

V listopadu 1944 se ze Slovenska do Vizovických vrchů a Beskyd přesunuly jednotky partyzánů z brigády Jana Žižky pod vedením majora Murzina. Partyzáni si zvolili za novou základnu drnovickou osadu Ploština a samoty v jejím okolí. Zdejší lidé byli ochotni rozdělit se s těmi co bojovali o poslední kus slaniny či chleba, o místo a teplo ve skromných světnicích. Odtud partyzáni podnikali záškodnické akce. Na jaře 1945 však do partyzánského oddílu pronikli dva placení konfidenti gestapa – Oldřich Baťa ze Zlína a František Machů ze Zlámance. Tito poznali rozložení a počty partyzánů i pasekáře, kteří jim pomáhali. 18. dubna zběhli z hlídky a dostali se do Zlína na gestapo a na základě jejich informací byla uspořádána trestní akce německého policejního komanda SS a speciální protipartyzánské jednotky Josef.

19. dubna 1945 byl čtvrtek. Lidé na Ryliskách, v Újezdě, Vysokém Poli, Drnovicích, Tichově a na Ploštině ještě nic netušili a tak jako každý jiný den se po ránu rozcházeli za jarní prací na polích a v lese, zatímco předehra k vraždění a ohňům už vrcholila.Výchozím bodem byly Vizovice. Odsud vyrazili dvě skupiny němců a s nimi i zrádci Machů a Baťa. První obětí se stal Josef Vařák zastřelený u Bratřejova. Dalšími byli v Újezdě zastřelení Ladislav Rangl s manželkou a švagrem. Na samotě Ryliska byl zastřelen 25 letý František Belha a dům zapálen. V troskách pak našla jeho matka spálené tělo.

Smyčka se stahovala okolo Ploštiny. Partyzáni byli včas varování a podařilo se jim utéci do lesa pod Klášťov, a pasekáři zůstali v domnění, že když Němci partyzány nenajdou, tak se jim nic nestane. Ale zrádci ukazovali na domy a konkrétní lidi, kteří pomáhali partyzánům. O tom, co se na Ploštině dělo, dále nelze ani zdaleka říci vše. Němci prohledávali domy, vyslýchali, rabovali, rozbíjeli. Brali jídlo, oblečení, cennosti, dobytek. Pasekáře bili až do krve a stále chtěli vědět, kde jsou partyzáni. Začali jim zapalovat domy, zahánět jich do nich, střílet a zaživa upalovat. Na Ploštině tak našlo smrt celkem 23 mužů a 1 žena, z toho 9 osob z Drnovic, 7 z Vysokého Pole, 5 z Tichova, 2 z Pozděchova, 1 z Lačnova.

VALAŠSKÉ MUZEUM V PŘÍRODĚ (ROŽNOV POD RADHOŠTĚM)

Mlýnská dolina je nejmladším areálem Valašského muzea v přírodě. Byla otevřena v roce 1982. Jsou v ní sdruženy dodnes funkční technické stavby převážně na vodní pohon. Umístění valchy, mlýna a pily je téměř přesnou rekonstrukcí situace, která ještě v první polovině 19. století existovala ve Velkých Karlovicích – údolí Podťaté. Lisovna oleje je původní stavbou ze 17. století. Hamr je rekonstrukcí provozu z Ostravice. S výjimkou lisovny jsou všechny mechanismy poháněny vodní silou. V objektu vozovny z Ostravice je instalována expozice „Dopravní prostředky na Valašsku”. Výstava představuje svým zaměřením různé formy dopravních prostředků, které se využívaly v zemědělství, lesnictví, obchodní činnosti, dopravě osob a v rámci dalších živností a řemesel.

V letech 2008 – 2009 byl areál rozšířen o nové objekty – obytný dům z Trojanovic, kovárnu z Horní Lidče a stodolu z Velkých Karlovic – Podťatého. Hamerní část Mlýnské doliny doplnila také roubená zvonice z Dolní Bečvy, která původně stála v areálu Dřevěného městečka.

Na tomto webu se ukládají data při procházení obsahu. Tyto údaje slouží například k analýze návštěvnosti webu a využívání formulářu. Tyto data ukládáne v souladu s Evropským obecným nařízením o ochraně osobních údajů. Pokud se rozhodnete zrušit další ukládání informací, tak stačí kliknout na tlačítko odmítnout, web si tuto volbu zapamatuje po dobu jednoho roku. souhlasím , odmítnout
624